ZBARVENÍ HOLUBA – BARVA RECESIVNÍ ČERVENÁ
     Jednou z nejhezčích barev na holubech je bezesporu barva recesivní červená. Přesto, že je velice známá a poměrně běžná na mnohých plemenech, nenachází se všude ve světě tak hojně, jako ve střední Evropě a už vůbec ne na každém plemeni. Je mnoho světově rozšířených plemen, kde úplně chybí. Pro velkou líbivost je neustále vidět snahu přenášet ji na další plemena. K udržení dobré barvy a hlavně pak k jejímu zlepšení se stále vyhledávají  ta plemena a jedinci, kteří by pomohli  k rychlému a hlavně jistému zdokonalení na plemenech, kde ještě není tak kvalitní. Např. moravský pštros př. Brandejse dnes pomáhá zlepšit barvu na pávících v Kanadě, kde tato barva byla vytvořena teprve nedávno.

Chovatelsky patří mezi nejobtížnější. Jedná se o mutaci, která produkuje rovnoměrné rozprostření pigmentu phaeomelaninu. Název červená zde nevystihuje plně běžné ptačí zbarvení, běžné u papoušků či některých divokých exotických druhů holubů (holub krvavý apod.), kde je zbarvení závislé na lipochromovém pigmentu. Na holubech domácích je toto barvivo obsaženo pouze ve chmýří mláďat, v kůži apod., ne však v peří. Zbarvení peří je hnědočervené, vytvořené na základě melaninu. Tento typ zbarvení produkuje u holubů mnoho mutací, např. všechny bronzové a pohlavně vázanou popelavě červenou (BA). Toto je však úplně jiná forma červené, vytvořená autozomálním (ne pohlavně vázaným) recesivním genem „e“, který je mutací „divokého“ genu „E“ a nemá žádnou jinou alelu. Recesivní červená nemá světlé letky a ocas jako popelavě červená, peří je barevné až do konců brků. Toto zbarvení v homozygotní formě – e//e, kdy gen je na obou aut. chromozomech (a to holuba i holubice), maskuje (je epistatické) barvu jinou, a to např. všechny základní barvy: popelavě červenou, modrou/černou a hnědou. Nezakryje barvu bílou. Vedle barev překrývá též všechny vzorky (pattern – c, +, C, CT) a též plnobarevnost (spread – S). Pod recesivní červenou barvou můžeme tedy mít na jednom jedinci např. barvu černou, která zakrývá kapratost a na druhém chromozomu přenáší třeba bezpruhost. Může tedy existovat šedesát různých genotypů pro recesivní červenou holubici a dvojnásobek pro holuba a to jen co se týká základních barev, vzorku a plnobarevnosti (S). Proto je třeba obtížné odpovědět na otázku: „Co dostanu z modrého a recesivního červeného jedince?“ Odpověď by zněla: „Téměř všechno.“ Při zahrnutí barev, třeba bronzových, které jsou též touto červenou barvou překrývány, je pak počet nespočetný.
Tato barva je geneticky jednoduše recesivní, ale výsledné zbarvení je trochu komplikované. Epistatická – krycí vlastnost je bez účasti dalších genů a to především pro bronzovou barvu neúplná, hlavně na základních barvách. Proto často vídáme namodralé kostrče, ocasy apod., hlavně tam, kde zakrývá barvu modrou, která je nejběžnější. Bývá to především na nově vznikajících rázech, na které se nepodařilo ještě přenést či spojit všechny působící faktory pro tvorbu požadované červené.
Popelavě červená, hnědá a barvy bronzové, spolu s dalšími faktory jako skvrnitá (sooty), temná (dirty) a také rozprostřená (spread – S), zintenzivňují recesivní červenou. Utaženost peří, tedy struktura, bývá ovlivněna též podkladem, který je pod červeným kabátem. Černá (tedy s faktorem – S) mívá lepší vliv než např. modrá. Jasnost a lesklost též usnadňuje přítomnost mastných brk (urease quills) známých např. u červených i žlutých moravských pštrosů. Jsou to nevyvinutá nažloutlá brka nacházející se na bocích holubů u kořene ocasu. Též iridescence „ir“ má vliv především na tón barvy, svit a lesk.
Tato barva maskuje též pohlavně vázané mutace, vybledlou (faded – StF) a almond (St), kdy vytváří téměř červenou při mírné depigmentaci. Tyto geny jsou na pohlavních chromozomech, a proto holubí samci, mající dva tyto geny („čistokrevní“ – homozygotní), jsou světlejší než holubice a mají hezkou růžovou barvu. Holubice jsou nevýrazně červené. Tato rodobarvost je plemenný znak pro plemeno texan a pár těchto holubů bylo mnou dovezeno již na Evropskou výstavu v Brně 1998. Přesto, že jsem informoval ředitele výstavy o této, v tehdejší době vzácnosti, o co se jedná, holubi byli vyloučeni pro nestandardní barvu a byli zcela bez povšimnutí přehlédnuti. Nemyslím si, že by snad dnes byli posouzeni jinak.
Výsledkem u mandlové je pak barva DeRoy. S věkem se zde mění též skvrnitost i intenzita zbarvení. Při tvorbě mandlové se nejlepších výsledků dosahuje, když recesivní červená je v heterozygotním stavu, tedy gen „e“ je jen na jednom chromozomu. Jsou též barvy, které tato barva zakrýt nedovede. Je to např. dominantní opálová, toy ztencil a orientální ztencil. Proto máme holuby bělopruhé, šupkaté apod. Barvu mléčnou (milky – my//my) barví na růžovou, v kombinaci s grizzly (G) potlačí tento gen a výsledkem je kresba tygří, stříkaná (tiger, mottle). Tato mutace, která má mnoho podob, má vliv na produkci phaeomelaninu či „dopravě“ pigmentu do vyvíjejícího se peří. Tato slabost pigmentu umožňuje např. umělou tvorbu české čejky kropenky vytrháváním peří. Přirozenou cestou za pomoci genu „s“ je známé bělení u plemen běloštítných bubláků a rejdičů v červené a žluté barvě. Bývá též pravděpodobně vázaná s bělohlavou kresbou mnicha.
Rozředěná forma + červené je barva žlutá (d, e//e), kde pak vytváří barvu zlatou a redukovaná (r, e//e) je bledě žlutá. Tyto geny jsou pohlavně vázány a nejsou tedy na autozomálním chromozomu jako gen „e“, ale na chromozomu „X“. Nové kombinace a též nově objevené geny jako „extrémní rozředěná“, amber, ecru mají též zajímavý a hezký efekt.
Recesivní červená barva bývá někdy mylně zaměňována za barvy jiné, jí vzhledem podobné. Běžný případ je stále např. u anglického voláče, pávíka štítníka, ale především pak u plemen méně chovaných, jako třeba holub libanonský. Ten je popelavě červený s tmavě kapratou kresbou a toy ztenčil bronzovou. Protože u recesivní červené se jedná o gen recesivní, neměla by se barva u heterozygotního jedince „+//e“ nijak ukazovat. Přesto například u bronzových barev, popelavě červené, mandlové apod. zintenzivňuje původní barvu a má též vliv na sytost i lesk barvy černé, a to pozitivní i negativní.
Studie červené barvy na holubech má dlouhou tradici. Jedním z prvních byl Ch. Darwin, který již roku 1968 publikoval první výsledky. Christie a Wriedt (1923) určili znak „r“, které bylo změněno Metzelaarem (1926) na současné „e“. Kvidera (1982) určil gen „Ws“ pro běloštítou kresbu na recesivní červené. Dále to byli v Americe Cole, Kelley, Hollander, Gibbon a Quinn, kteří se významně podíleli na jejím poznání.
Šlechtění této barvy do vytyčené představy chovatelů a její dokonalosti je tvrdým oříškem. Pro její nestálost, komplikovanost a citlivost představuje jeden z absolutních vrcholů šlechtitelské práce holubáře. Vyžaduje dlouholetou zkušenost, vytrvalost a především znalost všech možných komponentů, které jsou v procesu jejího tvoření zahrnuty. Výsledek, kterým je čistá, nádherná, lesklá teplá barva je pak korunou úspěchu holubáře a předmětem obdivu ostatních odborníků i prostých laiků.
V mém holubářském životě jsem sjezdil několik kontinentů a viděl mnoho výstav i chovů a tedy i plemen ve všech možných podobách a mohu s jistotou uvést, že co se týče barvy, nejhezčí červená barva v kombinaci s leskem, existuje na dvou českých plemenech. Jsou jimi moravský pštros a český stavák. Výsledek je o to impozantnější, že se jedná navíc o dvě typově rozdílná plemena. To svědčí o velkém chovatelském umu českých chovatelů. Jsou-li holubi v dobrém typu a kondici, jejich barva a lesk je pak povýší nad všechna podobná plemena ostatní.
Myslím, že naši krásní holubi, a to nejen v červené barvě, si lepší postavení vskutku zaslouží. Jak bychom se pak mohli podívat do očí těm chovatelům, od kterých jsme tu chovatelskou štafetu převzali?