Antonín Jeřábek, CHOV HOLUBŮ pro užitek i sport (druhé vydání), strana 210-211 odst. 2 Maltéz. Vydal "Milotický hospodář" v roce 1919. (zaslal mi Jan Vican ze Starého Města pod Landštejnem)
V obecné mluvě je nazýván též slepičák, má jméno podle ostrova Malty ve Středozemním moři. Je statné a mohutné postavy. Radost je podívati se na něj, když jako kuře se vztyčeným ocasem pobíhá po dvoře.
Z Itálie se maltéz rozšířil do Horních Rakous; v okolí Lince a Welsu jej pěstitelé zdokonalili, odtud pak se rozšířil do našich zemí.
   O c a s má býti krátký, přiměřeně široký a vztyčený, ne úzký a na některou stranu nahnut, má se dotýkati křídel a přibližovati se k hlavě. Již na holouběti poznáme, bude-li míti dlouhý nebo krátký ocas, protože nejpozději zarůstá peřím.
   K ř í d l a nemají se křížiti nad ocasem, n o h y nechť jsou vysoké a lysé ( ne do O nebo X ! ).
   Bývá nejčastěji bílé, modré a fialové barvy, černé a červené chybí posud sytosti, strakatý je dosti hojný, žlutý je nejvzácnější.
   Hnízdí i osmkrát do roka a holoubata dobře vykrmuje ( jako moravský pštros). Holoubata jsou veliká, pomalu dospívají.
   Vynikající pěstitelé maltézů, p. Bedřich Milde a p. Karel Zdeborský, statkář v Černošicích, vyznamenání na specielních výstavách ve Vídni.
   Z prakse p. Zdeborského vyjímáme:
a) holubník budiž nízko od země a měj dobrá hnízda, aby vejce nebyla rozmačkána,
b) kotec od kotce buď dobře oddělen vysokým pažením, neboť bojovnost maltézů je hrozná ( některý holub vejce nebo mladé zničí svému sousedu),
c) odebírají-li se jim holoubata pro kuchyni, dají i 10 párů holoubat do roka