Jindřich Voráček, napsal v roce 1955 v časopise Chovatel, na str. 134-135 článek Holub maltský (poslal mi ho Jan Vican ze Starého Města pod Landštejnem).
Kdo by neznal tohoto holuba, který na první pohled upoutá svou velikostí i zvláštním držením těla a který z našich holubářských šlechtitelských pracovišt vychází v poslední době v tak dokonalých formách, že snese každou mezistátní soutěž. To je nespornou skutečností a dokazují to i obrázky těchto holubů, které k nám přicházejí ze zahraničí. Původ maltézů je těžko stanovit. Jedni tvrdí, že pocházejí z ostrova Malty - proto název holub maltský, jiní že jsou původu indického. Nejsprávnějším zdá se být odvození jeho původu z holuba livornského, kteréžto stanovisko zastával i Darwin.
Malťan byl vyšlechtěn asi před 180 lety, což dokazuje John Moore roku 1739 v díle "Kolumbarium", kde se zmiňuje o holubu livornském (Leghorn-Runt ), který byl také dnešnímu malťanu nejvíce podoben. K nám se tento holub dostal z Dolních Rakous, kde se těší veliké oblibě. Patří do skupiny holubů těžkých, stejně jako říman, montaubánec, florentin a vídenský slepičák ( klamák).
U těchto holubů klademe hlavní důraz na postavu. Na druhém místě je barva, po případě kresba. Malťan je holub imposantního těla. Třebaže je silný, nesmí postrádat potřebné elegance, ladnosti pohybů a bystrosti. Tělo musí být vodorovně nesené a jen nepatrně nakloněno kupředu. Čím je tělo kratší a oválnější, tím je holub cennější. Stejně tak krk. Čím je delší a slabší, tím lépe. Je-li uprostřed krku několik mírně znatelných obratlů (ohryzek), svědčí to o velmi dobré kvalitě. Krk musí po celé délce od hrdla až k nasazení stejně silný, aniž by však přechod k prsoum byl příliš náhlý. Hlava je přiměřeně veliká, táhlého tvaru, a mírným obloukovitým temenem, čelo je úzké, zobák přiměřeně silný a dlouhý, nikoli slabý nebo hákovitý. Ozobí je hladké, srdcovité. Červení, žlutí a bílí mají zobáky světlé, ostatní tmavé až černé. Duhovka je žlutočervená, bílí mají oči vikvové. Černí, modří všech obměn i jejich straky mají obočnice černošedé, ostatní masově červené. Hrdlo je krásně vykrojené, bez lalůčku, který velmi často znehodnocuje velmi pěkného holuba a dělá krk silným. Prsa jsou široká. Holub s úzkými prsy vyhlíží nepěkně. Záda musí být bezpodmínečně krátká, nesmí tvořit vodorovnou plochu, nýbrž krátké, kulaté sedélko. Křídla jsou k tělu poměrně krátká, celkově úzká, na ohbí pněkud širší a lehce přiléhají k tělu. Opeření je krátké a tuhé. Špičky křídel jsou vysoko položené a před ocasem se jen lehce kříží.
Charakteristickým znakem tohoto plemene je i ocas. S podobnou formou se neshledáváme u žádného jiného plemene. Je u kořene široký a ke konci zúžený, nahoře jakoby seříznutý. Se zády pak tvoří ocas pravý úhel. Nikdy nesmí být ocas rozeklaný. Musí však být s jemným hustým podrostem, celá zadní partie musí být krátká, pěkně zakulacená, nikoli však příliš úzká, má být rovněž jemně opeřená. Svislé zadky jsou u těchto holubů hrubou vadou, neboť činí holuba nejen nevzhledným, ale také nemotorným.
Dalším typickým znakem jsou dlouhé nohy. Stehna jsou dlouhá, s jemným opeřením, holeně velice dlouhé a hladké, prsty dlouhé, rovné, drábky u bílých světlé, jinak černé!
Mimo základní barvu se vyskytují, zejména v poslední době, i jako straky, což velmi přispělo k životnosti těchto holubů.
Mám-li hovořit o vadách malťanů, upozorním především na staré typy těchto holubů, dosud se vyskytující, které však jsou nežádoucí. Jsou to typy na nízkých nohách, s krátkými a silnými krky a v prsou příliš široké. Za hrubou vadu nutno považovat také velikou a příliš kulatou hlavu, příliš dlouhý a hákovitý zobák, celkově neohrabanou postavu, svislý zadek, nohy do "O" nebo "X", příliš dlouhý, rozpoltěný a především na stranu nesený ocas, svislé a dlouze se křížící křídla. U nás se takové starší typy vyskytují u červených a žlutých, ač na posledních výstavách jsme viděli i v těchto barvách velmi pěkné jedince.
Maltany chováme v místech, kde není obav ze škodné a škůdců, poněvadž to jsou holubi těžcí, těžko vzlétávající, zvláště při umoknutí nebo po vykoupání. Příhodné jsou tiché dvory a místa, kde se mohou holubi klidně procházet a pářit.
Základem úspěšného chovu jsou komorové holubníky, nikoliv kotce, rozvěšené po zdech, ani holubníky vysoko položené. Výlet musí být rovněž nízko, ale nikoliv přímo u podlahy. Velmi dobře se osvědčují voliéry. Zásadou je nepřeplňovat. Platí to tím více, že malťan je holub nesnášenlivý. Jako všechna velká plemena, potřebuje kotce hodně prostorné na výšku i délku a snadno přístupné i pro člověka. Pamatujme, že tento holub hnízdí nejraději na zemi a nikdy vysoko! Uvarujeme se tím hlavně u holoubat nebezpečných pádů, po nichž jako památka zůstává pokřivená prsní kost, nohy a často i krk.
Zkušenost nás učí i o tom, že chov těchto holubů se daří jen při používání dosti širokých i hlubokých umělých hnízd. Hlubší hnízda volíme proto, že jejich tvar má veliký vliv na délku a postavení nohou. Malťan při své neohrabanosti a méně vyvinutém citu při našlapování snadno pod sebou rozkutálí vejce a rozšlape i mladé, nepoužíváme-li umělých hnízd. V umělých hnízdech drží pohromadě vejce i mláďata a neznečistí se. Podestýlání nevěnuje malťan mnoho péče. Zvyknou-li si holubi na umělá hnízda, nenasednou dříve, dokud jim je nepřipravíme.
Jaké jsou příčiny různých nedostatků u těchto holubů a proč si někdy chovatel odnáší z výstavy horší ocenění, než holub skutečně zasluhuje? Zásadou je krmit jenom drobným zrním, jinak holub příliš sílí, stává se neohrabaným, málo pohyblivým a tím také méně způsobilým k chovu. Nedoporučuji krmit velikou kukuřicí nebo dokonce boby, protože holub sice takové zrno spolkne,ale souká je obtížně do volete.Tím se krk při častém takovém krmení roztahuje a nežádoucně sílí. I tyto holuby je nutno krmit pravidelně a odměřeně. Někteří chovatelé si přectavují malťany jako silné, hřmotné a čím větší , tím lépe. Takový názor nelze sdílet , poněvadž vzorník vyžaduje holuba střední velikosti a elegantní postavy, jakým hromotluk není.
V novější době se hodně mluví o pokřivené prsní kosti holubů. Setkáváme se s ní i při chovu těchto holubů dosti často. Není to však vada vrozená , nýbrž způsobená nevhodným hnízdem. Zejména tehdy , je-li v hnízdu jen jedno holoubě , hoví si v hnízdě , lehá si na stranu a tlačí měkkou prsní kost k jedné straně tak dlouho , až zůstane pokřivená provždy. Jsou-li v hnízdě dvě holoubata , mačkají se k sobě s obou stran a proto se křivá prsní kost vyskytuje u dvojčat zřídka.
Důvodem křivě neseného ocasu může být to , že staří , pokud sedí na mláďatech , naklánějí jim poddajné ocásky na stranu a mláďata s touto vadou pak dorůstají. Vinu na vadě může mít i špatné založení křídel , nosí-li totiž holub jedno křídlo dobře a druhé více podle těla. Tuto vadu nutno velmi dobře sledovat , není-li dědičná. V tomto případě postižené kusy z chovu odstraňujeme.
Malťan nemá mnoho lítat , aby mu křídla příliš nezmohutněla , aby je dobře zakládal a křížil těsně před ocasem. Proto dáváme na vhodná místa stoupačky , aby holubi více chodili.
Proč si hodnotní holubi často odnášejí z výstav horší ocenění než skutečně zasluhují? Je to vinou chovatele , poněvadž malťany je nutno před výstavou bez podmínečně podrobovat klecovému výcviku. Všimněme si , jak si posuzovatel počíná při posuzování malťanů na výstavě.
Nejdříve holuba hůlkou lehce pohladí , po případě na něj promluví. Pak mu hůlkou pod hrdlem a zobákem nadzvedne hlavu , lehce zvedá do pravého úhlu zadní partii těla a upravuje i vadně nesená křídla. To opakuje tak dlouho , až holub natáhne krk , zaujme pěkný postoj a správně nese křídla. Podobně to musí dělat častěji doma v kleci ten , kdo chce , aby posuzovatel mohl holuba dobře posoudit. Kdo nechce svým holubům poskytnout předvýstavní výchovu , musí počítat s tím , že holub v cizím prostředí zaujme posici , která není vystavovateli nijak ke cti. Začneme-li s klecovou dresurou hned v mládí , pak všechny výborné vlastnosti svých holubů můžeme snadno předvést jak zájemcům o odchov , tak doma.