Pštrosi pana Smolíka
Ty holuby jsem poprvé uviděl 1. května roku 1959 v den, kdy jsem se rovněž poprvé měl zúčastnit velké události, totiž oslav 1. máje.
Máma mne navlékla do bílých punčocháčů a modrých kraťasů, taky do bílé košile, ale rudý šátek zatím nebyl, slib měl proběhnout někdy za měsíc.
Před barákem podupával Míša, kamarád a spolužák, mával ať spěchám, že něco důležitého má, vychrlil to na mne, jen jsme se rozeběhli dolů k městu, Míša našel barák, kde na střeše seděli červení a žlutí pštrosi. To byla zpráva, já měl údivem oči navrch hlavy. Pštrosi jsem samozřejmě znal, modré i měl, černí byli o dva baráky vedle, ale žlutí a červení? To byli naprosto neznámí holubi.
Míša mi řekl, že se na ty krasavce půjdem podívat hned, ten barák, že je kousek od velké školy, kde byl sraz do průvodu. Aby se rozumělo, my tenkrát chodili ještě do tzv. národní školy, nebo do prvního stupně základní školy. Ta škola byla kousek od naší ulice, my však uháněli dál, blíže ke středu města k tzv. měšťance(druhý stupeň základní školy). Před velkou školou jsme zahnuli do ulice, kde jsem nikdy nebyl. A opravdu – seděli tam, nádherní červení a bílí, nebo žlutí a bílí, žádní ušmudlánci jako jsme měli ve svých bedýnkách pod krovy my. Visel jsem na plotě, přál si, aby vyšel majitel, třeba by mi nějakého dal, nebo by  třeba za holuba moc nechtěl, nasbíral bych nějaký sběr, možná bych něco vyrazil z mámy. Míša mě tahal za rukáv, že už půjdem, nebo že nám ostatní utečou, jenže já se nemohl vynadívat. Ono to s tím průvodem nebude tak žhavý, než se to všechno sejde, seřadí, času dost.
Míša šel, já pořád čekal na zázrak, díval se, jak ti nádherní holubi poletují a když jsem usoudil,že majitele se nedočkám, byl průvod pryč. Hrklo ve mně, schylovalo s k průšvihu, abych se vydal dolů do města až za řeku, to ani nápad. Já se prostě bál, vůbec jsem to tam neznal. Věděl jsem, ale kudy se budou lidi z průvodu vracet, dlouho to trvalo, až zábl zadek z toho sezení na betonové zídce, ale nakonec jsem domů došel jakoby z průvodu. Ve škole to prasklo okamžitě. Před začátkem vyučování jsme vždycky zpívali, učitelka nám k tomu hrála na housle. Jen to pozpěvování skončilo a my si sedli, hned se ptala, kde že jsem včera byl, když se celá třída průvodu zúčastnila. Já věděl, že mi nebude věřit, ale popravdě jsem vyprávěl, jak mě zaujali pštrosi pana Smolíka, to jméno bylo vyraženo na schránce. Soudružka učitelka se spravedlivě rozlítila, pštrosi že jsou v Africe a kde že by je jakej pan Smolík vzal. To mé lhaní, že bude přísně potrestáno a rozhodne o tom soudruh ředitel. Za ten zločin – neúčast v průvodu- mne odsoudili k tomu, že nedostanu pionýrskej šátek. To byla hrozná vyhlídka, všichni pionýry jsou, nebo budou, jen já nic. Spolužáci mne litovali, já sám sebe litoval, doma mě táta seřezal řemenem. Oni  mi nakonec ten rudý šátek dali, určitě by se to odrazilo v jakémsi hodnocení školy, kdyby jeden žák nebyl členem jednotné pionýrské organizace. A já si oddechl. Tak jako ostatní jsem nějaký čas to pionýrování žral i já, ale pak ustalo i nošení šátku, někam zmizel a já si říkal, jakej jsem mohl bejt hrdina, kdyby mne tenkrát do toho pionýra nevzali.
S panem Smolíkem jsme byli v jednom chovatelském spolku a já mu při jakési příležitosti vyprávěl, do jakých nesnází mne jeho holubi přivedli. Smál se až k nezastavení, pak si utřel slzy a prohlásil, že za utrpěné příkoří si můžu od něj vybrat jakej že chci pár holubů. Říct mi to tenkrát před tím průvodem, asi bych se cítil jako nejšťastnější člověk na světě. Jenže uběhlo pár let, pštrosi mě už dávno nezajímali, byl jsem zahleděn do úplně jinejch holubů, ale zapomenout se na to nedá………….
          Zdeněk Stodola