HOLUBÍ KOLÉBKA  -  JAROSLAV ŠINDELÁŘ
Milovníci zvířat a zvláště pak chovatelé často hledají informace přesahující běžné znalosti nutné k držení či šlechtění jejich opeřených a chlupatých svěřenců. Ti s hlubším zájmem o chov studují nejen vzorníky, krmné dávky ap., ale též se velice často zajímají i o původ a historii zdomestikovaného druhu či daného plemene.

Není vždy jednoduché se seznámit s dávnou historií zdomácnělých druhů, vždyť některé dělají člověku společníka tisíce let. Ty nejstarší záznamy jsou běžně nedostupné a knihy jen přes sto let staré jsou již velice vzácné. Jedním z významných zdrojů informací bývají často knihy náboženské. Jsou jedny z nejstarších, věrohodné a navíc podávají na zvířata i jiný pohled. Nejznámější z nich je dozajista sama Bible. Doba Vánoc, křesťanského svátku, přináší vedle shonu též čas klidu. Snad každý si rád najde chvilku, ať už s přáteli či sám pro sebe, k zavzpomínání nad rodinným albem či rozjímání nad knížkou a dávnou minulostí, více než kdy jindy v roce. Možná se mu naskytne příležitost nahlédnout do jedné z těchto knih a nalézt zmínku o zvířatech či vztahu člověka k nim.
Protože biblické knihy mají orientální charakter a často oplývají metaforami a symboly vzatými z dávného života, není lehké jim hned porozumět. Přesto jsou a budou pro další generace stále zdrojem poznání naší minulosti. Při mých častých návštěvách mnohých knižních obchodů jsem je často přehlížel až do doby, kdy se mi dostala do ruky kniha s názvem „Bible Animals-Scripture, Natural History“ (Biblická zvířata - bible a přírodopis). Protože byla starší (vydaná r. 1877), vázaná v kůži a ve výborném stavu, navíc vydaná ve městě Guelphu, kde žiji, nemohla mě ani vyšší cena odradit od její koupě. Její zajímavý a velmi vzácný obsah jsem doopravdy ocenil až později při čtení. Zabývá se totiž vědeckým popisem všech živých stvoření zmíněných v Bibli, a to jak ve Starém tak i Novém Zákoně. Najdeme zde nejen savce a ptáky, ale i ryby, plazy, hmyz, měkkýše, korály ap. Kniha na svou dobu velice odborná, velmi objektivní a hlavně z historického hlediska velmi cenná. Hlavní část napsal J. G. Wood, autor mnoha jiných odborných knih známých v Anglii a USA, stať o vývoji druhu a Ch. Darwinovi, jeho chovu a pokusy s holuby J. McCosh, americký profesor, a zeměpisnou část D. March. Je ilustrována více než stovkou rytin, vytvořených G. Pearsonem, které zobrazují historické kresby, soudobé fotografie či přímé studie zvířat, vybrané k danému tématu. Byla zařazena již před vydáním r. 1875 do knihovny amerického Kongresu ve Washingtonu.
Kniha je velmi obsáhlá, má 719 stran a z běžných zvířat zde najdeme např. ovci, kozu, jelena, kočku, psa, šakala, vlka, medvěda, ježka, krtka, myš, zajíce, skot, indického nosorožce, netopýra, leoparda, koně, buvola, slona, velblouda, lva, hyenu, hrocha, opici, lasičku, jezevce atd. Z ptáků pak supa, orla, sovu, holuba, kura, vlaštovku, vrabce, páva, koroptev, kukačku, čápa, labuť, havrana, jeřába, volavku, kormorána, pelikána, ale i krokodýla, chameleóna, žábu, hada ap. Podrobně popsána jsou všechna zvířata i jejich význam pro lidi ap. Největší část je věnována ovci, různým druhům velbloudů a z ptáků holubovi. Coby holubáře mne tato část zaujala nejvíce a chtěl bych ji přiblížit trochu blíž.
Oblast, kde vznikala Bible, která popisuje dávný věk, historii člověka a mnohých národů víc než kterákoli jiná kniha, tzv. Svatá zem (historická Palestina ap.) spadá do hlavní oblasti výskytu předka holuba domácího, jímž je holub skalní (Columba livia), a zároveň do oblasti prvních trvale osídlených míst člověkem. Města Jericho, Betlém či Jeruzalém jsou jedny z nejstarších a tedy zajisté jedny z prvních, kde vznikala domestikace holuba a jiných druhů. Celé Středomoří je podstatnou částí výskytu holuba skalního a zmíněná místa jedněmi z nejstarších, kde vznikala první primitivní „plemena“. To dokazují zmínky o holubech bílé barvy, kteří byli ceněni jako čisté rasy ap. Dá se s jistotou říci, že se jedná vskutku o pravou kolébku holuba domácího. A to nejen pro položení základu vzniku nových plemen, ale především pro legendu, kterou si holub za dlouhé věky u člověka vytvořil.
Starý a později Nový Zákon byl psán v různých jazycích, na různých místech a v různých časových úsecích zahrnující období asi 2000 let př.n.l. Bible sestavená na základě různorodých podkladů nám dává jedinečnou příležitost se seznámit právě s mnohými zvířaty, která pocházejí z těchto oblastí, jejich místem výskytu, domestikace, využití člověkem, lovu ap. Kniha částečně popisuje i stav před sto třiceti lety v této oblasti. Zde je zarážející, že zejména popis výskytu divokých zvířat před dvěma tisíci lety a dobou psaní knihy, tj. konec 19. století, je prakticky stejný. Mění se rapidně až po napsání knihy, kdy dnes již třeba nenajdeme lva ani buvola v Arábii ap.
Popis holuba (uváděn je též pod jménem dove - hrdlička, což se v mnohých řečech prolíná i v moderním názvosloví) začíná omluvou, že se pro limitovaný obsah nedá popsat vše, protože holub je ze všech ptáků nejvíce zmiňovaným v metaforách a symbolech a to ve Starém i Novém Zákoně.
Holub byl pro lidi to, co ovce a jehně u savců, tedy předmětem obětování při náboženských obřadech. Obojí, jak jehně tak holoubě, byla emblémem nevinnosti, obě byla používána při stejných příležitostech. Mladý holub však daleko častěji, protože byl levnější, daleko dosažitelnější, kdy stačilo vybrat hnízdo v okolí bydliště či blízkých skalách. O jaký se přesně jednalo druh? Autor toto rozebírá popisem žijících druhů v okolí. Protože se jednalo především o psaní v hebrejštině, kde název pro holuba je - yona^h a pro hrdličku - to^r, běžně se uvádělo tor-yona^h a tento název je též přijímán. Původ tohoto slova pochází ze dvou vlastností holuba. Především je to jeho milostné jemné chování k partnerovi v páru a pak též i jistá bezmocnost se bránit jak člověku, tak dravcům ap. První zmínka o holubovi je již v ranné Genesis, kde se zmiňuje vedle holuba i havran.
Jistě každý zná historku holubice z archy Noemovy, asi ne však její celý příběh. Její popis přináší Gen.viii8: Aby Noe (Noah) zjistil, jestli povodňová voda opadavá, vypustil holubici, která měla nalézt pevninu. Ta se však poprvé vrátila a byla vypuštěna po sedmi dnech podruhé a tentokrát přinesla v zobáčku olivovou snítku, důkaz blízké země. Po dalších sedmi dnech byla vypuštěna potřetí, kdy našla místo na zemi a již se nevrátila. Zde se porovnává v mnohých metaforách povaha hrdličky a havrana, kde se oceňuje, co pro člověka za těžkých podmínek „z lásky k domovu“ udělala.
Po asi čtyřech stech letech se opět píše o holubovi, ale i hrdličce, kteří byli obětováni Abrahamem Bohu. Byli na rozdíl od jiných zvířat neděleni, ale obětováni celí. Zvířata se obětovala z mnohých důvodů. Ceremoniál měl svůj přesný popis jak zabít, kam položit tělo, co udělat s krví atd. Holub byl jediným, který mohl nahradit některé jiné zvíře, tak byl ceněn. Zmíněna je též Panna Marie, která jako chudobná přináší k obětování dva holuby při narození syna. Je zde vysvětleno, že v židovské rodině je prvorozený syn velkou událostí a téměř vždy se obětovalo jehně. Nahrazení jehněte holubem jen dokazovalo, že se jednalo o velice chudou rodinu. Druhý holub je pak obětován pro odolání svůdným hříchům.
Jak se národ rozrůstal a navštěvoval chrám z větší dálky, bylo stále obtížnější nosit s sebou zvířata k obětování. Proto se v blízkosti chrámu shromažďovali obchodníci, kteří poutníkům prodávali levně holuby. Ti se později stali jediným ptákem (rozuměj i hrdličku), který mohl být obětován, a to jen v jistém věku, ne starý a ne příliš mladý, což se porovnávalo podle peří. Holuba mohl obětovat i ten nejchudší, neboť stačilo zajít do blízkých hor, kde bylo vždy velké množství holubů téměř po celý rok. Převážně však každé obydlí mělo svůj holubník, bohatší je stavěli samostatně a chudší přímo v domech, kde bydleli. Již staří Židé byli  známými chovateli, zvláště pak Talmudisté se vyznačovali pokročilými znalostmi o chovu a vytvářeli i první zákony. Holubník s krotkými holuby mohl mít jen ten, kdo vlastnil dostatečný pozemek úměrný k počtu holubů, aby se zamezilo polaření na cizím pozemku. A to se jedná o dobu před více jak třemi tisíci lety! Popisováno je též oko holuba, které najde cestu domů, jiní zmiňují čich ap. O kráse holubů, jedná se zde nejen o jejich povaze, ale již o rozdílných jedincích, v podstatě prvních plemenech, se píše i ve verších písně Šalamouna, velkého chovatele tisíce koní.
V Holy Land v době psaní knihy žily divoce tyto druhy: především to byl holub skalní (Columba livia), předek holuba domácího žijící ve skalnatých částech země, kde neměl kromě dravců nepřátele a existoval ve velkém počtu. Dále u nás známý holub hřivnáč (Columba palumbus) a holub doupňák (Columba oenas). Tito byli chytáni velmi efektivně do sítí použitím živého holuba jako návnady. Dále zde žili Columba livia schimperi, menší poddruh holuba skalního, doma je v povodí afrického Nilu, hrdlička divoká (Streptopelia turtur), hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto), známá a nyní  zdomácněla hrdlička chechtavá (Streptopelia roseogrisea), hrdlička senegalská (Streptopelia senegalensis).
V knížce je pojednáno o mnohých jiných druzích a to velice podrobně. Proč se například k přechodu přes zasněžené hory používal velbloud a ne kůň, jak se zdomácňoval pštros africký, že v Jeruzalémě chovali slepice a hlavně kohouty jen Římané a to pro zápasy a jinde byli zakázáni. Na vesnici se chovaní kohouti používali místo hodin na buzení, jak se lovili hroši či sedlali velbloudi, proč se jedlo maso z tohoto zvířete a ne z jiného atd. Pro obsáhlost se nedá podrobně napsat více.
Myslím, že každý milovník zvířat a chovatel především, aniž by znal náboženství, si rád najde něco zajímavého o některém zvířeti a knihy tohoto typu by mohly být příkladem. To byl i účel tohoto článku, přiblížit trochu historii lidí a jejich zvířecích souputníků a zamyslet se též nad přírodou, změněnou člověkem v nedávné minulosti.