NA NÁVŠTĚVĚ U KARLA UJKY – Jaroslav Pokorný, 2009
     Přítel Karel Ujka, holubář, který již několik desetiletí patří k nejlepším chovatelům maltézských slepičáků v naší republice, slaví 74. narozeniny. Je jedním ze zakládajících členů Klubu chovatelů holubů slepičáků, který vznikl na podzim roku 1982 při národní výstavě v Brně. Je také předsedou ZO ČSCH  Kladno – Švermov, kde je jediným holubářem.Bydlí se svou paní ve Vinařicích u Kladna v precizně postaveném domku, který sám nakreslil a před 41 lety s kamarády i postavil. U domu je pečlivě udržovaná zahrada, na které nechybí ovocné stromy, záhony květin, jezírko, skleník plný zeleniny a také voliéra pro holuby. Jenom holubník není jaksi vidět. Ujkovi totiž mají holubník, který jinde stěží uvidíte. Je v prostorném suchém „sklepě“ pod rodinným domkem. Holubník je pod úrovní terénu s okny těsně nad zemí. Jde o prostor jednoduše a účelně zařízený, s budníky, se žebříkem a několika latěmi pod stropem. Po nich se holubi dostávají výletem do jakéhosi tunelu, který vede pod chodníkem a vyúsťuje ve voliéře. Ta je většinu roku otevřená a holubi mají dostatek času k procházkám po zahradě. Žádný chovatel neočekává od svých maltézů nějaké zvláštní letové výkony. Ovšem chůze, o níž jsme my chovatelé maltézáků přesvědčeni, že patří mezi to nejkrásnější v holubí říši, je nádherná, podobná ladné chůzi žen a zároveň ráznému kroku rytířů. I přítel Ujka rád a s potěšením sleduje své holuby, vykračující si do všech koutů zahrady. Ta podívaná je největší odměnou za dlouholetou péči o toto plemeno. Pravda, holubi občas zlobí paní Ujkovou, když při svých vycházkách k jezírku chodí do kytek.
Ujkovi jsou spolu již 52 let a většinu času jsou s nimi i maltézáci. Celých 40 let. S barvami si nedělá starosti a chová všechny barvy. Jde mu jen o správnou figuru. Výčet jeho úspěchů s maltézským slepičákem je dlouhý. Připomenu alespoň jeden. V roce 2002 na klubové speciálce s kolekcí šesti bílých maltézů vyhrál 1.ročník  obnoveného Memoriálu Františka Bricha, což je vůbec nejstarší holubářský memoriál u nás (zahájen v r.46´). Byl obnoven
na podnět vítěze posledního ročníku ze šedesátých let Karla Lukáška a předsedy Klubu Františka Sýkory. Holubi přítele Ujky byli vidět na první evropské speciálce maltézů v bavorském Aidenbachu i na té následující v maďarském Bonyhádu. 
     Chovat maltézské holuby je těžké, přetěžké, zejména s počtem odchovů.   To jistě potvrdí každý, kdo chov maltézů zkusil. Jak říká sám Karel Ujka: „Těžký holub pro začátečníka.“ Zkušený holubář z Vinařic dobře ví, že k odchovům je potřeba hlavně teplo, které holubi v jeho holubníku mají. Po sezóně sami přestanou v hnízdění, pár měsíců odpočívají, aniž by byli rozdělováni podle pohlaví. Díky příznivému klimatu holubi na Vánoce většinou již sedí a na jaře, v době, kdy se ostatním holubářům líhnou první holoubata, má už několik výletků.
     Kromě toho, že je Karel Ujka vynikajícím holubářem, dobrým kamarádem  a rádcem,  je i vynikajícím vypravěčem. Jeho příběhy nejsou jen o holubech, dovede popisovat věci obyčejné, stejně jako nevšední. Jeho řeč kvete, košatí se, rozbíhá a odbíhá. Nerad však píše. Být  psavý jako například Václav Tichý, byl by jistě některými kárán za nedržení se tématu. Přítele Karla Ujku vyzpovídali Vladimír Šíla a Jaroslav Pokorný u příležitosti jeho 75. narozenin.
Jak jste se dostal k maltézům ?   
   Maltézáci se mi líbili od klukovských let, zaujala mě ta extrémní figura.
Poprvé jsem je viděl jako kluk, hned po válce, to mi bylo jedenáct, u čalouníka Fajty u nás v Mileticích u Velvar, kde jsem se narodil. To byl vlastně sedlář, který měl takové malé hospodářství, stodolu a tam spoustu holubů všech možných plemen, se kterými jezdil na trhy. Pro sebe měl maltézáky, kolem sedmi, osmi párů červených, taky tam měl další barvy.
Já jsem jako kluk začal chovat moravské pštrosy. Kamaráde, někdy v osmé třídě jsem dostal   dvojku z chování - já byl pěkný raubíř - a bylo po holubaření, táta mi to zakázal.
   V devětačtyřicátém jsem vychodil základní školu, pak jsem se tři roky učil, pak dvouletá  mistrovská škola, taková průmyslovka, rozumíš. Pak jsem celý život dělal na stavbách, i v důchodu jsem jim chodil pomáhat. Když jsem se oženil a bydlel v paneláku, tak jsem měl aspoň kanáry. Pak jsem choval pávíky, taky kingy, ty mi však likvidoval náš velšteriér Čudla. Taky jsme měli prase, osla, německé ovčáky, straku, kavku, dokonce i vránu. S maltézáky jsem začal v roce 1968. To jsem si pořídil tři páry bílých od Aloise Koláře
a taky dalšího chovatele z Písku. Později jsem chov doplňoval holuby od Karla Lukáška ze Zvoleněvsi, taky jsem používal maltézáky od Josefa Boubína z Úval nebo od Zdeňka Lisce z Ústí nad Labem. Nebo starej děda Kožíšek, ten holubům rozuměl.  Když přijel, tak říkal: „Víte, já blbě vidím, klamáky už dělat nemůžu, tak dělám maltézáky.“ Ale vždycky ukázal na nejlepšího holuba. Ještě jsem jezdil do Sazenné u Kralup k Bohumilu
Jarošovi. Tam jsem se jednou vydal pro žlutého samce. Dávej bacha. Náš mladej si půjčil auto a já tam musel jet na pionýru. Poprvé v životě jsem na něm seděl. Přijel jsem tam a povídám: “Pane Jaroš, mám pěknou žlutou holubici, potřebuju žlutýho samce.“  Pan Jaroš byl málomluvný: “Nemam“. Sundal pověšenou kukuřici, začal ji loupat, házel ji holubům a ti se slítávali. Teď tam krásnej, velkej, žlutej maltézák, začal vrkat, točit se. Povídám:
„Heleďte se, co tohohle holuba? Nemáte ho v páru?“ Pan Jaroš zase stručně: „To neni holub.“ Takový silný maltézák, myslel jsem si, co mi bude povídat. Tak povídám: „Máte ho volnýho, dám Vám za něj bílý?“. On zase stručně:  „To je holubice.“ No slovo dalo slovo a já si holuba odvážel domů. Jak tak jedu na tom pionýru, tak jsem se zamyslel, už jsem je viděl spolu v páru,    už jsem viděl ty žlutý holoubátka…. A skončil jsem s motorkou v řípě. 
Doma jsem je dal spolu do párovačky a tak dlouho jsem je dával dohromady, až se to povedlo. Přidělil jsem jim foch a za pár dní tam bylo první vajíčko. Za týden jdu na kontrolu a koukám, oni tam byly 4 vajíčka. To jsem zvadnul. Jenže oni ty dvě holubice vyvedly holoubě a to bylo pořád nacpaný, tak dobře se o něj staraly.
  Jo a taky ke mně lítala jedna cizí holubice na dovolenou. Přilétla ke mně na holubník německá holubice pošťáka. Utahaná, zbědovaná, asi letěla závodů. Tak jsem ji týden krmil, napájel, pak odletěla. Za rok, někdy v květnu, koukám na parapet nad holubníkem, seděla tam zas. Na první pohled jsem ji poznal. A další rok přiletěla potřetí. Vždycky tady  byla tak týden, říkal jsem si, že ke mně lítá na dovolenou. 
Jakého holuba jste měl nejradši ? 
   Červeně plavý holub od Zdeňka Lisce byl vynikající. Člověče, ten to uměl s každou holubicí, dával bílý a červený odchov. To bylo na výstavě ve Velvarech, pan Lisec potřeboval 2 bílé holubice, ptal se co za ně, tak jsem si řekl samce, kterého tam vystavoval, ten se mi moc líbil. Mám rád holuby, kteří mají dlouhé rovné nohy, krásnou krátkou kolíbku a vodorovná záda. Letos se mi odchovy moc nedaří. Dám dohromady pár krásných výletků
a nemají nic. To já poznám hned. Když jsou vajíčka plná, tak jsou po pár dnech taková narůžovělá, pozdějc taková sytá, tmavá.
Kde jste viděl vůbec nejlepšího maltézáka ?
   Já sice žlutý nechovám, ale byl to žlutý holub z Jugoslávie (na Intertau v Brně v roce 86´). Nikdy jsem lepšího neviděl. Krásný krk, od kořene až nahoru. Mohutný zvíře, velký holub. Ten měl těch 45 centimetrů. A on byl    i pěkně žlutej, od ocasu až po hlavu. To byl vůbec nejlepší maltézák, kterého jsem kdy viděl. Kamaráde, to byl holub. Chovatel byl z Jugoslávie, uměl slovensky. Měl sebou i koš na poštovní holuby plný maltézáků. Chtěl 1.500,- korun za holuba. Tenkrát jsem tam vystavoval krásnou kolekci tří modrých kapratých. Člověče, najednou přišel Němec a chtěl všechny 3 koupit. A teď
dávejte bacha, dával mi za ně hodně marek. A já začal přemýšlet. Mám od nich doma rodiče, budou další holoubata. A teď jsem chodil mezi tím jugoslávským košem, rozumíš, a mezi těma svýma holubama.                              No, neprodal jsem, mám svoje holuby moc rád.   
Co mají Vaši holubi nejradši ?
   Rádi zobou kukuřici, hrách, proso, loupaný oves. Taky řepku, ale pozor, ta se musí hlídat. Dávej bacha, kdysi jsem nasypal kbelík řepky do kouta voliéry, chodili si tam zobat podle libosti a ani jedno holoubě se mi za celou sezónu nevylíhlo. Vajíčka měly pod skořápkou takovou pružnou blánu a holoubata se nedostaly ven. Dříve jsem dával i tvaroh nebo rýži.
   Nebo nakrájím chleba na kostičky, posolím, posypu Roboranem nebo Plastinem. Hele, ty si dávaj. „Jsou mlsný ty Tvoje holubi,“ vložila se do povídání paní Ujková. Taky potřebují vápno, uhličitan vápenatý. Babička jim vždycky upeče skořápky ze slepičích vajec, aby se teplem zničili nemoci. Dostávají i drůbeží grit s kamínky na trávení.
A hnízda si staví z dlouhého jehličí té vejmutovky co máme před barákem.   
Do dalších let přejeme pevné zdraví a hodně štěstí.