O krkatých holubech
Lidi z naší vesnice zapomněli na staré dobré zvyky, pochytili móresy bůhví odkud, a přestali chodit do hospody. Dokud se u nás mluvilo německy a žilo tady dva tisíce lidí, tak – tak jim stačilo dvanáct hospod. Teď nás tu je něco k pěti stům a hospoda jen jedna. Sedává v ní několik zoufalců, co věří v návrat starých časů, zbytek vsi se dívá na televizi a jen někdy, když je počasí, pálí ohně pod různými grily a lávovými plotnami. Vesnicí se pak line vůně páleného masa, je veselo, cinkaj láhve a skleničky. To houfné škvíření masa sem přišlo ze západní ciziny, kde tomu říkají BARBECUE, ale pro mne je to prostě „opékačka“. Abych něco takového provozoval doma, to ani nápad, dobře vím, že nejlepší maso se musí vyndat z trouby, ale pokud to někomu chutná a nalézá v tom zálibu? Jak je ctěná libost. Jednou mi to opékání začalo tak trochu vadit a jednou jsem se ho i tak trochu účastnil. Takže pěkně popořádku.
Mám kamaráda holubáře, co mu je už hodně přes sedmdesát, přišel s tím, že musí zbourat holubník i voliéru. Stál před otázkou, zda bude mít dost sil začít stavět holubník  v jiném koutě zahrady, nebo se holubů úplně vzdát. Ona mu totiž zemřela žena a do baráku se nastěhovala dcera, samozřejmě dávno vdaná. Zeťák bábu nemohl vystát, teď po její smrti se sice uvolil k nastěhování na vesnici, aby děda nebyl sám, jenže nejlepší místo pro provozování „barbecue“ a vůbec „párty“ zabíral právě holubník. Kamarád holubář by sice nejraději zeťáka nakopal do zadku, jenže lepší je být bez holubů, než zůstat v baráku sám. Chápal jsem, sám už nemladý. Má účast na opékačce proběhla jednoho letního podvečera a myslím, že stojí za zaznamenání.
Šel jsem tehdy vsí, byla už skoro tma a míjel dům jednoho chalupáře z Prahy. Moc často sem nejezdí, ale tenkrát vzadu za barákem probleskoval oheň a bylo slyšet veselé hlasy. S majitelem jsem potřeboval cosi vyřídit i vydal jsem se cestičkou podél plotu dozadu do tmy, kde byla branka. Ani jsem k těm vrátkům nedošel. Od ohně se ozvalo mé jméno, já se zastavil kryt jakýmsi keřem. Po chvíli mi došlo, že mne nikdo neviděl, mé jméno padlo v té souvislosti, že o mně jeden mladej ze vsi začal vyprávět. Znám ho dobře, občas k nám dochází za mými syny.

„Dělám ve fabrice s mladším Stodolou, ale kamarádím i s jeho bráchou a dobře vycházím i se starým. Von totiž starej Stodola je holubář, ale co jsou ty jeho holubi zač, to teda nevím. Já se ho jednou ptal, jenže on se jen smál, cože to prý jsem za vesnickýho burana, když ani neznám holuby. Říkal, že když on byl kluk, měl holuby každej ve vsi a ve městě ob barák. Holuby má dvoje, jedny hodně malý, druhý naopak velký, řekl bych člověku tak do půl lýtek. Ty malý, to jsou čiperové, každý jinak barevnej. Když vylítnou, začnou kroužit, stoupat a za chvíli jsou na nebi jak tečky. Ono se jim vždycky nechce, to pak na ně mává bílým praporem na dlouhý tyči a taky práská silným koženým bičem. To lítání je pěkná podívaná, ale abych si kvůli tomu holuby pořídil, jak mě starej Stodola navádí, to ani nápad.
Ti druzí holubi jsou úplně jiný a řekl bych, že lítat vůbec neumějí. Barvu maj rezavou nebo žlutou, ale taky jsou bílý a šedivý s pruhama na křídlech. Oproti těm lítavejm jsou veliký, pitvorně našlapujou na dlouhejch nohách, maj i dlouhý krky, co jsou někdy natažený, jindy pokroucený, křidýlka jak nic – bodejť by lítali. Žádný krasavci to nejsou, ale starej Stodola je má rád, povídá si s nima, krmí je z ruky. Když je pouští z holubníku, říká jim „pojďte holoubci moji“ a oni za ním chodí po dvoře, pasou se na trávníku a tahaj ho za tkaničky u bot. I zavřít jdou snadno, jen tleskne …“domů, domů holoubci, ať vás nic nesežere“. Oni docela poslušně jdou do holubníku a on za nimi zavře dveře.
Někdy ke Stodolům jezdí jinej holubář, co já bych ho spíš hádal na drogovýho dealera. Vypadá tak na třicet, malej, dlouhý blonďatý vlasy, jenže je to prý docela úspěšný podnikatel a několikanásobnej dědeček. Ti dva spolu vedou řeči, co jim nerozumím za mák, mluvěj sice česky, ale jakoby neznámým nářečím.
Jednou ten světlovlasej přijel a povídá starýmu Stodolovi, že mu přivezl holuba jakýho hned tak někdo nemá „tak veliký zvíře si ještě neviděl“. Táhli k holubníku velikou bednu a já šel za nima, protože to veliký zvíře mne tedy zajímalo. Skrz okno vidím, jak z bedny vyndali krkatýho holuba, co vypadal úplně stejně, jako ti ostatní, jako pštrosi z Afriky, jenže o hodně menší. Toho holuba všelijak postrkovali hůlkou, něco si na něm ukazovali, chytali ho a zas pouštěli. Co na něm tak zvláštního viděli a o co jim šlo, to jsem teda nepochopil.
Šel jsem za mladejma, vyprávím jim to a ptám se, jestli netušej, co to tam ti dva vlastně dělaj. Jen krčili ramenama, oni že v tom sice vyrostli, ale taky nevěděj. To prý si ty holuby mám pořídit, kamarádit s ostatními holubáři a jezdit po výstavách. Pak prý to možná pochopím.“
Ti u ohně se smáli, ona byla ta veselost řádně podepřená pivem a kořalkou. Podle všech pravidel, by mne to povídání mělo vlastně naštvat. Kupodivu tomu bylo právě naopak, ten mladej mne potěšil, já se otočil a docela spokojen jsem šel pryč.       
         Zdeněk Stodola